Hradby Jericha

Odjakživa svah této hlavní dědečkovy terasy nepostřehnutelně přecházel v původní strmý kolomažnický kopec s migmatitovými výchozy. Kdyby na něm nerostly stromy a nepřekážely kameny, byla by tu v zimě pro děti skvělá klouzačka... Protože nám po rekonstrukci domu přebývala hromada suti a ještě větší hromada jalové hlíny, rozhodla jsem se protáhnout navážku až téměř k samému plotu. A aby se nový a zatím nepříliš stabilní svah trochu zpevnil, začala jsem uvažovat o stavbě dalšího kamenného tarásku. Tedy spíš tarasu. Loni tak vzniklo nejprve Rozárčino vádí (k maminčině veliké nelibosti), čímž zmizel schod mezi trávníkem a cestičkou, na jaře Honza porazil Pottovu jabloň, pak jsem odkopala kousek svahu a teprve potom, v průběhu letních prázdnin, jsem začala skládat kámen po kameni - bohužel svým slimáčím tempem. Jistý vývoj je přece jen vidět např. zde.

Stav výkopových prací na naší nejdelší suché zídce (musím ji změřit - patnáct metrů?) už zřejmě dosáhl svého letošního maxima. Ráda bych dokončila první tři čtyři metry zídky, aby bylo kam na podzim vysadit nové rybízy. Snad se alespoň tohle povede...

Prvních pár kamenů jen tak pro představu... začátek července 2012.
Přebytečnou odkopanou zem jsem rozvážela po zahradě a dosýpala nerovnosti, kterých je na naší zahradě tolik co kamení. Drny jsem vozila jako starý Sisyfos nahoru do lesíka, ale kompost se mi zpátky sám nekutálel, škoda, musela jsem ho vláčet i dolů. Tak to dopadá s námi zarputilými individualisty, kteří si nejradši svou práci děláme sami...

Kousek fundamentu je hotov, hurá. Je právě svaté Anny a kamení přibývá a přibývá. Objevila jsem totiž nové naleziště.

Tady se práce na delší dobu pozastavily, protože bylo nejprve třeba odvozit množství materiálu, který se tu nahromadil během rekonstrukce domu a poněkud obrostl svlačcem. A také došly vhodné velké kameny do základů.

Konec srpna a maminka se začíná dívat na moje výkopy s určitým nadhledem. Už to nevypadá jako nepořádek, ale jako skutečná stavba.

Z tohoto pohledu spíš nepořádek  než stavba, to musím uznat. Ale je tu jistý pokrok. Je!
Přinejmenším je možné pochválit přísavník trojcípý (Partenocissus tricuspidata), jak se hezky přisává a mění socialistický betonový sokl v zelenou zeď.

Začátek září a hradby Jericha.
Doufám, že tady nebude nikdo chodit kolem a troubit - mohl by si totiž v mých mineralogických sbírkách polámat nohy.