sobota 20. ledna 2018

Je to kampáááň!


Někdy zajdu někam na jídlo, konečně asi jako každý.

V hospodě si obvykle objednám guláš se šesti nebo svíčkovou, protože doma hovězí nevaříme. V pizzerii si většinou dám gnocchi se špenátem nebo pizzu s lososem a u Číňanů kachnu nebo smažené nudle. Na Slovensku halušky a u moře čerstvou rybu. Prostě to tak je.

Někdy ale na jídelním lístku nenajdu nic, co mám opravdu ráda. I to se občas stává.
Ve městě je to v pohodě, můžu ohrnout nos a jít jinam. Ale co když je hlad velký a hospoda jediná v široširém kraji?

V podstatě se nabízejí jen dvě možnosti, pokud chci jíst.
Možnost jedna: vyberu si jídlo, které mám nejméně nerada.
Možnost dvě: vzdám se volby a sním, co mi přinesou, doufajíc přitom, že v jídle nejsou zbytky z celého uplynulého týdne.

Takže tak.




čtvrtek 18. ledna 2018

Po škole...


... trocha háčkovacího kavárenského povalečství. 
Tohle mi fakt léta chybělo.

Asi si založím baba coffee.


neděle 14. ledna 2018

Lahodná smrt 3



Někdy v týdnu. 
Volby vnímání času poněkud rozmlžily.
Interiér sladký, dort sladký, zklamání jen mírné.


sobota 13. ledna 2018

Horáček, nebo Pažout?


To není dehonestace, to nejsou preference, to je výsledek dlouhého váhání. Tolik přemýšlím nad volbou, až se mi mezi jména připletli žáci třetí béé.

Běžím tedy na poslední chvíli, stále ještě ne definitivně rozhodnuta, k urně a doufám, že se z ní nestane nyní národu mého rakev (Ján Kollár).

A na Újezdě poblíž Zoubkova pomníku obětem komunismu kvete sakura. I ve vichřici.


čtvrtek 11. ledna 2018

Na Žižkojvééé číslo stodvjééé!


Když mi bylo asi tak třináct, strávili jsme s tátovým tátou, mým dědou motorkářem, celý týden pobíháním po Žižkově. Soudruzi se tenkrát rozhodli, že ten proletářskej kopec, špinavej a zaplivanej, změní v panelové sídliště. Na maličkém kousku se jim to skutečně podařilo. Ale zpět k dědovi. Děda byl rozený Žižkovák. Většinu dospělého života sice prožil na nejsevernějším severu Čech, ale Žižkovákem zůstal až do smrti. Vláčel mě tehdy těmi žižkovskými strmými ulicemi v červnovém parnu nahoru dolů a mluvil a mluvil a mluvil. Musel naposled vidět všechny ty ulice a dvory a pavlače svého mládí, než mu je zboří, a musel o nich všechno někomu říct. Kromě mlhavé historie o tom, jak se v Jeseniově ulici seznámil s mou babičkou Eliškou, si nepamatuju nic. Ani ťuk. Naprosté prázdno. Asi toho bylo najednou přespříliš nebo co. 

Ale Žižkov mám od té doby ráda. A vidím ho právě pokaždé tak ušmudlaný a hlučný, jako ho tenkrát viděl ve svých vzpomínkách můj děda: se všemi těmi pohvizujícími pepíky v kostkovaných kabátech a s kloboukem frajersky nakřivo, s těmi bosými otrhanými uličníky, jak po sobě házejí kamení, s těmi udřenými ženskými, jak se vyklánějí z pavlačí a pokřikují na sebe přes smradlavé dvorky, s nádeníky v košilích bez límečku a s obrovským oblakem prachu a špíny, který se vyvalí za projíždějícím automobilem.






neděle 7. ledna 2018

Měli jsme (z toho) druhé Vánoce!



Naše největší starost předtím byla, aby stromek dožil Tří králů.
Naše největší starost potom byla, aby Mikuláš nesnědl všechny řetězy z pomerančové kůry.

Melichar si opožděné Vánoce kombinované se svátkem užíval ze všech sil.

Dřevěná zvířátka jsou odtud.




pátek 5. ledna 2018

Rozhovor


Zrovna jsem na internetu objevila tuhle pohlednici našeho městečka, která dosud chyběla v mé elektronické (ne)sbírce, když zazvonil telefon.

Neznámé číslo a profesionální hlas.

Už jsem se chtěla odporoučet, známe přece ty otravné dotazy na prací prášky, doplňky stravy a značky krmení pro psy, navíc té ubohé ženě na druhé straně pomyslného drátu nebylo dobře rozumět. Jindy bych se na chroptění aparátu vymluvila, jenže tentokrát ne.

Ocitla jsem se totiž ve vzorku výzkumu veřejného mínění týkajícího se prezidentských voleb.
Ha! Uvědomělá občanka zastříhala ušima, hltala každičkou otázku a odpovídala zřetelně a nahlas.

Rozhodně půjdu. Rozhodně vím. Mezi těmi váhám. Ne, toho nebudu volit v žádném případě. Ne. Ne. Ne. Můžete proškrtat i ostatní kombinace. Ne! Věk nehraje roli. Cože? Nikdy! Ano, věřím, že druhé kolo bude. Ano, zase půjdu. Ano, minule jsem byla. Toho? Nikdy! Ani v druhém kole nikdy. Zase to můžete proškrtat.

A ještě poslední otázka: Účastnila jste se voleb do poslanecké sněmovny a koho jste volila? povídá ta paní.
Kývám hlavou: Ano.
Ano?
Ano.
Ano, ANO?
ANO? vyjeknu.
No ANO!
Ne!
Tak ano, nebo ne?
ANO ne! Jinak ano.
Takže ano účastnila a Babiše ne?
Ano!

čtvrtek 4. ledna 2018

V jámě


Vždycky jsem si docela zakládala na tom, že na rozdíl od mnohých rodilých Pražáků znám Prahu jako své boty. Pýcha ovšem předešla pád. Poslední týdny, kdy mám tu a tam čas courat se městem, aniž bych odněkud někam jako šílená pádila, ty poslední týdny ukázaly, že jsem mimo mísu, že jsem přímo  v jámě.

Tak třeba tato pasáž. Nevzpomínám si, že bych tudy kdy šla.

Pasažér do pasáže vstoupí v Navrátilově ulici kousek nad Novoměstskou radnicí, propasíruje se chodbami Úřadu městské části Praha 1 a hle, již stojí ve Vodičkově v sousedství Dívčí školy. Tak.

Na tom by vlastně nic zvláštního nebylo, takových pasáží v Praze přece je... Jenže v téhle pasáži je poměrně strmé schodiště a vede nečekaně hluboko, jakoby do nějaké jámy (a to vše v rámci městského úřadu :-) ).

Zdejší zástavba v sobě totiž skrývá staré tajemství: v 14. a 15. století se zhruba v těchto místech nacházela přírodní deprese, bažina při povodních zaplavovaná Vltavou a zasypávaná středověkým odpadem. Zkrátka odpadní jáma tak rozsáhlá, že se po ní nedaleká ulice dodnes jmenuje V Jámě. A že zasypávali hojně, velmi hojně, velmi dlouho a velmi úspěšně, dokazuje, že si dnes žádného zvláštního převýšení v ulicích ani nevšimneme. Po středověké jámě tu zbývá množství archeologických artefaktů v zemi pod ulicemi i domy (podrobnosti k dohledání zde) a nutnost mít v pasáži schody.

středa 3. ledna 2018

Klubíčka a opět s Ginny aneb YARN ALONG 223


A všechno je zase tak, jak má být!
Středa a Yarn Along.
Svět se točí tím správným směrem.

Caleido lace a Lace DROPS, háček č. 2, granny square, v těchto odstínech znovu a znovu, a přitom pokaždé jinak.

Naše městečko v dobových fotografiích. Společný dárek, o který jsme se pod stromečkem maličko přetahovali.

úterý 2. ledna 2018

Rok fotoaparátu


Čínský rok 2018 je prý rokem psa (říkal internet).
Můj rok 2018 bude rokem nového fotoaparátu.

Dvanáct měsíců je snad dostatečně dlouhá doba na to, abych si vybrala a zejména abych se ke koupi konečně rozhoupala. (A taky abych na ten přístroj našetřila, že...)

Kromě náležité dávky rozhodnosti mi chybějí aktuální informace.

Toto jsou mé dva stávající fotoaparáty. Pentax klasický a Olympus digitální.
Pentax vyžaduje pás z polyesteru, nitrocelulózy nebo acetátu celulózy (říkal internet), což je pro blogování poněkud nepraktické.
Olympus není tak náročný, zato utrpěl četná zranění. Sice se vcelku oklepal ze sprchy u Geysiru/gejzíru, dokonce se vzpamatoval z Honzovy dokumentaristiky průběhu bouře a krup, ale zřejmě ho nyní dohnal věk. Po třinácti (už tolika?) letech rodinných útrap a strázní fotografuje, jen když se mu chce. A především jak se mu chce. Achjo.

Prosím proto fotografky a fotografy o radu a tipy ohledně koupě nového digitálního aparátu. 


pondělí 1. ledna 2018

Nápadem to začíná...


... tak hurá za dobrodružstvím č. 2018!

(A třeba zrovna v háčkovaném šátku :-) )